Inventární číslo 2011/06: Když školní sešit odmítne být jen dokladem výuky
Inventární číslo 2011/06: Když školní sešit odmítne být jen dokladem výuky
Sešit s modrými deskami, 48 popsaných stran, několik vytržených listů. Na první pohled běžný školní předmět. V katalogu by mohl skončit jako „žákovský sešit, české země, 30. léta 20. století“. Takový popis je přesný, ale skoro nic nevysvětluje.
Důležitější jsou drobnosti: stejné slovo napsané třikrát různou silou, skvrna od inkoustu přes okraj geometrického obrazce, poznámka tužkou pod učitelčiným hodnocením. Na zadní straně je seznam věcí, které měl žák přinést do školy. Dvě položky jsou přeškrtnuté, jedna doplněná jinou rukou.
Co se do popisky nevejde U podobných předmětů se snadno soustředíme na školský systém, osnovy nebo dobovou pedagogiku. Jenže sešit zaznamenává i rytmus konkrétního dne. Kde se psalo pomalu. Kde někdo pokračoval doma. Které úkoly byly opravené, ale nepochopené.
Neznamená to, že z několika stran můžeme bezpečně rekonstruovat celý život jejich autora. Právě tady je potřeba brzdit. Materiál nabízí stopy, ne kompletní příběh.
Katalogizace jako forma rozhodování Při popisu takového předmětu rozhodujeme, co bude později hledatelné. Pokud uvedeme jen předmět, dataci a původ, ztratí se rukopis, školní rutina i vztah mezi textem a opravami. Pokud naopak začneme z několika znaků vyvozovat osobnost dítěte, vytváříme interpretaci, kterou předmět sám neunese.
Dobrá katalogizace podle mě není převyprávěním života věci. Je to pečlivé oddělení toho, co vidíme, od toho, co si teprve domýšlíme. U obyčejného školního sešitu to může znamenat víc práce než u předmětu, který už sám přichází s velkým příběhem.